13. etapa Pernink - Kraslice

Z místa : Pernink

Do místa : Kraslice

Počet km : 44,3 km

Náročnost : obtížné

Datum : 24.-27.9.2020

Pár obrázků ZDE

Výjimečně ve čtvrtek 24.9.2020 jsme s Tomem opět vyráželi na další díl našich cest. Tentokráte jsme ale neměli jít sami a tak na nás na pražském hlavním nádraží čekala naše milá a okouzlující kamarádka Nikča, která se tak stala první ženou účastnící se některé z našich turistických výprav :-).

DEN 1.

Z nádraží v Perninku, kde jsme minulou etapu zakončili, jsme se vydali po žlutě značené turistické trase ve směru na Horní Blatnou. Cesta nás vedla přes louku, kolem lavičky (FOTO), jejíž autor se účastnil jakési řezbářské soutěže. Já bych mu jistě přisoudil některou z cen. Navíc jsme se na ní setkali s naším druhým vlkem v pořadí :-). Ještě než jsme dorazili do Horní Blatné jsme se setkali s další krasavicí z říše plazů (FOTO). Následnou Horní Blatnou jsme jen tak proběhli a postupovali dále po zelené až na rozcestí Pod Blatenských vrchem, kde jsme na dlouhou dobu opět přesedlali na červené značenou cestu, která nás dovedla až na náš druhý tisícimetrový vrchol – Blatenský vrch (1043 m.n.m.). Ozdobou této hory je bezpochyby 21 m vysoká rozhledna z roku 1913 (FOTO), která poutníkům nabízí krásné a daleké rozhledy (FOTO). Díky celkem pozdnímu příjezdu do Perninku nám začal čas trochu šlapat na paty a tak jsme nemohli příliš ztrácet čas. Dali jsme si tedy jen jeden rychlý „škopek“ a pelášili jsme po červené dál. Netrvalo však příliš dlouho a my jsme zůstali stát jako opaření. Na svědomí to měla další z místních přírodně technických zajímavostí a to Vlčí jámy. Ty se vlastně skládají ze dvou různých útvarů. Tím prvním byla Ledová jáma (FOTO, FOTO) a tím druhým Vlčí jáma (FOTO, FOTO), přičemž obě vznikli po středověkém vytěžení cínovcového pásma dvou dolů a následnými propady podzemních prostor.Od této dechberoucí památky nás červená vedla zpět do Blatné, na jejímž začátku jsme narazili na neobyčejně obrovskou tzv. Vavřincovu lavičku (FOTO), která disponuje údajnou nosností až 1,5 tuny. Nejprve jsme tedy pomohli nahoru naší něžnější části výpravy a pak jsme se tam ke krátkému oddychu vyškrábali i my dva s Tomem. :-). Potom už jsme to jenom v rychlosti po červené vzali přes, již několikrát zmiňovanou Blatnou, do nejbližšího lesa, neboť čas již znatelně pokročil k večeru. Les jsme našli v cuku letu, pronikli do něj a narazili na kříž, který zde upomínal snad na nějákou tragickou událost spojenou s myslivcem či pytlákem. Kdo ví. Jisté ale je, že Nikča odmítla v blízkosti takového místa nocovat. Co nám tedy zbývalo jiného než abychom ještě kousek popošli a našli jiné vhodné místo. Po jeho nalezení nám již nic nebránilo, abychom rozložili nocleh (FOTO) a uložili se ke spánku.

DEN 2.

Ráno jsme se probudili do poněkud zamračenějšího dne, ale nepršelo, i když zlověstné mraky tím již poměrně hrozily. Rychle jsme se tedy nasnídali a spěchali z lesa zpět na červenou turistickou trasu a kolem hájovny na Vlčině dál do velmi řídce osídlené krajiny, kde jsme si, za neustálého stoupání a klesání, do sytosti užili hlubokých lesů bez jakéhokoliv rušivého elementu. Zcela sebekriticky však musím uznat, že tak členitý terén podstatně více vyhovoval mým mladším parťákům a tak jsem jim valnou část cesty koukal na záda :-). Díky tomu, že nebe neustále hrozilo nějákou tou přeprškou, tak jsem ani fotoaparát nevytahoval a tato etapa je tak trochu na fotografie skoupá :-(. Po chvíli jsme se ocitli u Slatinného potoka, odkud jsme zase poměrně strmě stoupali k Jelenímu vrchu (931 m.n.m.) a opět jsem kolegům koukal na jejich pozadí :-) (FOTO). Za stálého sledování červené turistické značky jsme ještě minuli Rolavské a Přebuzské vrchoviště (FOTO) a dorazili k Památníku obětem zajateckého tábora Sauersack, který přípomíná 5 obětí z řad sovětských válečných zajatců, kteří byli (s největší pravděpodobností) v tomto táboře internováni. Odtud jsme pokračovali stále po červené, kterou jsme ten den již neopustili, mírným klesáním na rozcestí Pod vysokým vrchem. Zajímavé je, že na tomto úseku jsem mládeži již stačil :-). U tohoto rozcestí jsme narazili na asfaltovou místní komunikaci, která nás po břehu Stříbrného potoka vedla až do Rájeckého údolí k památníku, který zde byl postaven roku 1928 k 10. výročí vzniku ČSR. Pro nás to místo však mělo ještě jeden, doslova magický, význam. Zde totiž Tomáš docílil svého 500. kilometru na cestách a tak jsme si samozřejmě na tuto metu museli s Tomem připít (FOTO). Po chvíli jsme ale již museli jít hledat místo pro nocleh, protože se v horském údolí již začínalo velice rychle stmívat. Místo jsme našli pod cestou na břehu Stříbrného potoka a rychle se uložili ke spánku.

DEN 3.

Ráno jsme se sice probudili za světla, ale při pohledu ze spacáků bylo navýsost jasné, že hned tak z našich loží nevylezeme. Z nebe padaly příslovečné proudy vody a my byli pod plachtami v relativním suchu, tak kam spěchat. Zůstali jsme tedy pěkně zalezlí v teple a pokoušeli se ještě něco naspat. To však nebylo, za zvuků rytmického bubnování deště, nikterak složité :-). V podobném duchu proběhlo celé dopoledne, narušené snad jen občasným vařením kávy či horkého čaje. Bez zajímavosti nebylo ani sledování jednotlivých účastníků naší výpravy. Já ze spacáku vylezl v tričku a trenýrkách, Tomáš v kalhotách, bundě a teplých fuseklích. No a Nikča? Ta snad cestou nějáké to oblečení někomu ještě sebrala, protože to všechno se jí prostě do batohu nemohlo vejít :-). Asi by se dala charakterizovat slovy : „kapuce, kapuce, kulíšek, kapuce“. Prostě jí vykukovali pouze oči :-). Bohužel ani odpoledne a večer počasí nezaznamenalo žádných změn a tak jsme byli celou sobotu přikováni na jednom místě a případným zpestřením nám byla skutečně pouze občasná příprava stravy. Navíc jsme celou tu dobu byli bez jakéhokoliv mobilního signálu a tím pádem i bez kontaktu s okolním světem. Večer už se dalo mluvit opravdu již jen o relativním suchu, tak nám nezbylo než radši zavřít oči a celé to zaspat.

DEN 4.

V neděli jsme se již naštěstí probudili do rána bez deště a tak jsme po snídani a kávě mohli sbalit naše vlhké spacáky, hamaky, plachty a alespoň v suchém oblečení vyrazit na poslední část našeho putování.Pokračovali jsme tedy dál po červené turistické značce Rájeckým údolím směrem na horskou obec Stříbrná. Cestou jsme ještě minuli dva skalní žulové reliéfy, které zde v letech 1924-1925 vytvořili místní lidoví umělci bratři Lausmannovi a znázorňují portréty Beethovena a Schillera. Někde zde jsme také pronikli na místa s pokrytím signálu našich mobilních operátorů a přál bych vám slyšet, jak rychle se naše mobily rozezvučely :-). Následně jsme dorazili až na rozcestí Stříbrná – Nancy a začali stoupat pod lanovou dráhu a dále lesem do Bublavy, další obce na trase. Zde jsme změnili turistické značení a postupovali dál po modré stále ještě do kopce pod Olověným vrchem až pod další kopec s názvem Tisovec. A někde v těchto místech dostihl problém s puchýřem i mě :-). Po profesionálním :-) ošetření jsme konečně kolem hřbitova v Tisové dorazili až do cílového města Kraslice, kde jsme si na závěr v místní pizzerii Luna pochutnali na vynikající pizze. Po naplnění našich žaludků jsme již došli jen na nádraží, vyčkali správného spoje a vyrazili ke svým domovům.

Bohužel toto byla zároveň naše poslední cesta roku 2020 a už jsme se jen mohli začít těšit na to, kam nás naše kroky zanesou v roce následujícím. Ještě bych strašně rád vysekl hlubokou poklonu Nikče za její statečnost, vytrvalost, trpělivost, optimismus i neotřelý humor. Věříme, že to nebyla poslední cesta, kterou s námi absolvovala a příště snad i bez deště :-).

Tak zase někdy u: „Soukromé cesty do … někam“

Milan