05. etapa Jedlová - Šluknov

Z místa : Jedlová

Do místa : Šluknov

Počet km : 54,8 km

Náročnost : lehké

Datum : 8.-10.5.2020

Pár obrázků ZDE

Od poslední cesty uplynul zase nějaký ten den, přesněji 14 dnů a abychom letos vůbec někam došli je třeba v naší cestě, pokud možno pravidelně, pokračovat. Psal se pátek dne 8.5.2020 a kromě státního svátku to byl i den, kdy jsme vlakem přijeli na nám již známé nádraží v Jedlové. Ne, množné číslo opravdu není chyba, protože se i tentokrát se mnou do putování pustil Tomáš. A soudě podle jeho investic do vybavení to rozhodně nebylo naposledy :-).

DEN 1.

Celý tento víkend jsme zahájili na zmíněném nádraží přípitkem na zdar cesty s jedním z místních mužů, který přípitek zopakoval. Jak jinak než ovocem :-). Po přípitcích a zdravicích jsme tedy vyrazili vstříc další porci kilometrů do naší sbírky. Nevím, jestli to bylo přípitkem, ale záhy po té, co jsme se vydali na cestu po zeleně značené turistické trase, jsme ji zcela nevědomky opustili. Zjistili jsme to až ve chvíli, kdy jsme se z ničeho nic objevili na rozcestí pod Tolštejnem, kam jsme mimochodem původně mířili. Jen jsme přišli z jiné strany :-). No a když jsme tedy stanuli pod kopcem, na němž se hrdě tyčila zřícenina kdysi hrdého gotického hradu Tolštejn (FOTO), nic nám nebránilo se tam vyšplhat a trochu ty trosky (FOTO) obhlédnout. Koronakrize sice zdaleka ještě nebyla zažehnána, ale některá poměrně drastická opatření se již rozvolnila a my jsme mohli dokonce v prostorách hradu ochutnat vynikající Tolštejnský ležák, který rozhodně po vyšplhání kopce přišel vhod. Památky byly rovněž ještě pro veřejnost uzavřené, ale naštěstí se to netýkalo těch volně přístupných. Prohlídce tedy nic nestálo v cestě. Tentokrát nám přálo i počasí a tak rozhledy byly jedním slovem super. S těžkým srdcem jsme se tedy rozloučili s Tolštejnem (i lahodným ležákem) a pokračovali po roztomilé červené. Ta nám však společnost dělala pouze krátce, protože hned v následující osadě Lesné jsme odbočili na žluté značení. Mimochodem i tady jsme malinko zakufrovali a museli se kousek vracet. Bohužel do kopce :-(. Žlutá nás neomylně dovedla až do Jiřetína pod Jedlovou, kde místnímu náměstí vévodí kostel Nejsvětější Trojice (FOTO, FOTO). Změna značení znamená, že jsme se ocitli na kraji města, kde jsme se na chvíli turistické trasy vzdali a pokračovali po neznačené cestě přes Světliny až do míst, kde jsme narazili na modrou turistickou stezku, která se od této chvíle stala naší průvodkyní po celý zbytek víkendu. Neznačenou trasu jsme zvolili proto, abychom se vyhnuli jedinému většímu městu Varnsdorfu. Prošli jsme tedy obcí Studánka s kostelem sv. Františka z Assisi (FOTO) a pokračovali dál až k pramenům Křimice (FOTO, FOTO). Tento tok byl mému vědomí až do této chvíle zcela zatajen, ale věděli jsme, že se k němu ještě někdy vrátíme. Krásná Lípa nás přivítala vodníkem (FOTO), ale jinak jsme ji jenom „lízli“ krajem a pádili (to je, alespoň z mé strany, asi trochu přehnané :-)) po modré dál do kopce až na vrchol Dymníku se stejnojmennou zděnou rozhlednou ( FOTO ). Bohužel již byla celkem pokročilá hodina, rozhledna byla zamčená a my už potřebovali najít místo k noclehu. O to akutněji, že za humny byl Rumburk na jehož náměstí by se špatně ukotvila hamaka :-). Místo jsme našli až těsně před oním městečkem a nebylo úplně ideální, všude kolem tráva s armádou klíšťat. Po nalezení jediného místa bez trávy a následném setřesení několika klíšťat jsme hamaky přece jen uvázali a chystali se k večeří. Ano, oba jsme tentokrát uvázali hamaky, protože to byla jedna z Tomášových investic spolu se spacákem, batohem a obuví (o té bude řeč ještě později). Večeře, káva a krásné sny pod jistící plachtou :-).

DEN 2.

Na rozdíl od předchozího víkendu nás i v sobotu přivítala skoro jasná obloha. O to víc nám chutnala snídaně a nezbytná káva. Ihned po té jsme tedy čile vyrazili najít zpět modrou trasu, po které jsme po chvíli dorazili i do již zmíněného Rumburka, jednoho z našich nejsevernějších měst. Zde jsme nejprve v místním obchodě doplnili zásoby a energii :-). Také jsme se zde setkali s párečkem místních obyvatel – dívenkou Maruškou a pánem vyššího věku neznámého jména. Ten se s námi dal do nenuceného hovoru a popsal nám svoje peripetie jak se z Brna dostal do Rumburka. Po této osvětě jsme již spěchali na místo, které připomíná asi nejznámější událost, která je s městem spjata. Tato událost se jmenuje Rumburská vzpoura a my se chtěli podívat na pietní místo s památníkem ( FOTO ) a do míst údajného popraviště tří z vůdců této vzpoury ( FOTO ). V mnoha pramenech se vzpoura zmiňuje jako událost boje za naši svobodu, ale v jiných zase, že impulsem pro vzpouru byla nespokojenost vojska s absencí žoldu, nedostatku jídla a šikany ze strany důstojníků. Nevím, ale asi záleží na úhlu pohledu. Faktem však zůstává, že vzpoura by se mohla stát zárodkem revoluce, která by již mohla vést k vymanění se z područí monarchie. Ta koneckonců, jak jistě každý ví, stejně padla o pár měsíců později. K popravě došlo 29.5.1918. Zbytkem města jsme „propluli“, jak nejrychleji to šlo a zastavili se až na Strážném vrchu, na jehož úpatí jsou patrné zbytky asi letního kina. To hlavní bylo však na vrcholu. Totiž křížová cesta ( FOTO ) s chrámem Stětí sv. Jana Křtitele (FOTO). Soudě dle plastiky na boku chrámu to však místní vandalové pochopili poněkud svérázně a sťali všechny, včetně anděla :-(. Cesta po modré ubíhala celkem příjemně a dovedla nás až na samou hranici se sousedním Německem a do místní části Jiříkova – Filipova. Zde naše oči upoutala nádherná a monumentální stavba baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů (FOTO), která byla postavena na místě tzv. Filipovského zázraku. Samotná bazilika získala v roce 1926 od papeže Pia XI. čestný titul Basilica minor a zařadila se tak po bok méně než 2000 církevních staveb celého světa se stejným titulem. Někde za Jiříkovem Tomáš přiznal, že má značné potíže se svou novou obuví. No, novou :-). Novou pro Tomáše, ale jinak byly tyto švýcarské pohorky poznamenány mnohaletým skladováním v některém skladu a trošku ztvrdly :-D. Dříve jsem si to nemohl dovolit ani vyslovit, protože by mě Tomáš pravděpodobně tou botou nakopl a v lepším případě by mi zarazil jen větry :-D. Nicméně pravdou bylo, že se Tomovi udělalo asi pět puchýřů a nepomohla ani aplikace běžných náplastí. Pomalu jsme tedy pokračovali kolem studánky sv. Jiří (FOTO) a Karáska (FOTO) až k osadě Království, kde v každém případě stojí za zastávku místní citlivě zrekonstruovaná křížová cesta (FOTO), Kalvárie (FOTO) a památník obětem I. sv. v. (FOTO). Na jednom ze zastavení křížové cesty (ostuda je, že si nepamatuji na kterém) je vyobrazena Veronika, kterak podává Ježíši roušku. Vím, jedná se o bederní roušku, ale pořád je to rouška a ta je v době koronakrize aktuální. Od té doby už byla Verunka pořád s námi :-) Přes Království jsme došli do Šluknova, který dal jméno celému našemu nejsevernějšímu výběžku. Tady už Tomáš sotva chodil a bylo znát, že mu ty puchýře dávaly zabrat. Jako čestný muž, šlechtic a hrdina však chtěl celou trasu dojít. Jenže to byl nehorázný nesmysl. Dohodli jsme se tedy na tom, že z důvodu pokročilé hodiny si někde za Šluknovem najdeme místo ke spaní a rozhodneme se až ráno v souladu se rčením – ráno moudřejší večera. U jednoho starého, opuštěného a zatopeného kamenolomu jsme si tedy vybalili spaní a uložili jsme se k odpočinku.

DEN 3.

Ráno po snídani a zhodnocení stavu chodidel Tomáše rozhodnutí skutečně padlo. Nejkratší cestou na nádraží a dost! To se také stalo a nás už jen čekala cesta domů s poučením, že musíme doplnit lékárničku o speciální náplasti na puchýře. Nedá se svítit, člověk se pořád učí. Jen jsme si přáli, aby se Tomovi puchýře stihly zhojit dříve, než za dva týdny zase vyrazíme. Jasně, vyrazíme. Tomáš se totiž nechal slyšet, že by se mnou rád šel všechny trasy a já nejsem rozhodně proti :-).

Milan