04. etapa Višňová - Jedlová

Z místa : Višňová

Do místa : Jedlová

Počet km : 68,9 km

Náročnost : obtížné

Datum : 24. - 26.4.2020

Pár obrázků ZDE

Koronakrize se pomalu stala stálou součastí života lidí na celé planetě a všichni si na ní tak trochu zvykáme. Vzhledem k tomu, že před tím malým zmetkem (myslím tím virus) je člověk asi nejbezpečněji ukryt uprostřed hlubokých pohraničních hvozdů, jsem se rozhodl, že už je nejvyšší čas opět pokračovat v započaté „Soukromé cestě do … někam“. A tak se tedy stalo, že jsem zase po nějakém čase (přesněji 24.4.2020) opět stál na nástupišti malého nádraží ve Višňové. Tentokrát však s drobnou změnou. Už jsem nebyl sám, poněvadž můj kolega z práce Tomáš se rozhodl, že by rád nějakou tu cestu absolvoval se mnou. Rozhodně jsem nebyl proti, protože jak známo – ve dvou bývá cestování veselejší :-)

DEN 1.

Za Višňovou již je pouze Polsko a tam jsme rozhodně nechtěli. A vlastně ani nemohli, protože hranice byly z důvodu pandemie uzavřené. Padlo tedy rozhodnutí, že půjdeme doleva směrem na Lužické hory a abychom nešli stejnou cestou, kterou jsem před časem dorazil do Višňové já, vyrazili jsme po silnici ve směru na Heřmanice. Cesta po asfaltové silnici ubíhala celkem nenuceně s množstvím ukázek lidové architektury, která je pro tento kraj tak typická. Totiž podstávkové domy s hrázděným patrem (FOTO). Ve Vísce stojí za to zastavit se u památníku, který připomíná sestřelení amerického letounu ze dne 5.3.1945 (FOTO) a v Kunraticích u kostela Všech svatých (FOTO). Mezi obcemi Dětřichov a Heřmanice jsme konečně narazili na modře značenou turistickou stezku, po které jsme vyrazili do Heřmanic. Ovšem ještě před tím si při troše pozornosti nelze nevšimnout terénních známek bývalé úzkorozchodné železnice z Heřmanic do Frýdlantu. A nejen terénních. Mezi stromy lze objevit i zde ponechané kilometrovníky (FOTO) a další části této trati. Ale zpět na modrou. V samotných Heřmanicích jsme našli nenápadnou budovu bývalého nádraží a přírodní skvost - čedičovou Kodešovu skálu. (FOTO) Za obcí nás zaujala místní rozhledna (FOTO) o jejíž výhledy jsme rozhodně nechtěli být ochuzeni. A dobře jsme udělali, nádherné výhledy na Lužické hory i do sousedního Polska nám byly odměnou. Od rozhledny jsme stále po modré dorazili až do míst, kde kdysi stávala vesnice Vysoký. V těchto místech se na malém vršku má nacházet zřícenina starého větrného mlýna. Bohužel pro nás však na soukromých pozemcích a tak nám prohlídka této památky byla odepřena. Odtud jsme se po zeleně značené trase vydali do nedalekého Horního Vítkova s kopií středověkého dvorce Curia (FOTO) a nedalekou výšinou Výhledy s ornitologickou pozorovací plošinou (FOTO). Dvorec jsme viděli pouze přes údolí, ale na výšinu Výhledy jsme vystoupali. A udělali jsme v každém případě dobře. Výhledy z Výhledů rozhodně stojí za trochu té námahy. Sice jsme neviděli mnoho skvostů z oblasti ptactva našich hor, ale ta panoramata. V těsné blízkosti plošiny jsme ještě zaregistrovali starý triangulační bod z roku 1864. (FOTO). Stále ještě po zelené jsme kolem pole větrných elektráren pokračovali ve směru na Václavice. Ruiny starého větrného mlýna jsme tedy neviděli, zato těch nových jsme viděli dost. Osobně bych dal přednost těm ruinám. Václavice, toť snad nejdelší obec na světě :-). Už nás docela tlačil čas, rychle se stmívalo a Václavice stále nekončily. Po jejich překonání jsme si hlavu s výběrem místa pro přenocování již moc nelámali a v lese nedaleko Václavické přehrady jsem uvázal hamaku (Tomáš ji neměl) a po vydatné večeři jsme se už jen odebrali do říše snů.

DEN 2.

Nový den nás nevítal příliš laskavě. Bylo celkem chladno a nebe zatežené takovým způsobem, že jsme si byli naprosto jisti, že si na své přijdou i ponča či pláštěnky. Po bohaté snídani jsme nastoupili další cestu, která nás po zelené a silničce okresního významu dovedla až ke Grabštejnskému rybníku, odkud jsme měli jako na dlani místní renesančn perlu – hrad Grabštejn. (FOTO) Ten byl však (k naší smůle) z důvodu probíhající koronakrize pro veřejnost uzavřen a tak jsme si mohli prohlédnout pouze jeho exteriéry, které však také stály za to. Buďme tedy rádi, že tento skvost byl v 90-tých letech zachráněn před úplnou devastací a citlivě zrekonstruován. Od rybníka jsme kolem kaple Čtrnácti svatých pomocníků pokračovali po žlutě značené trase až do Hrádku nad Nisou a odtud po modré na Dolní Sedlo. Mimochodem vůbec nechápu, proč má tato obec přizvisko Dolní, když jsme šli z Hrádku neustále do kopce :-). Snad ani nechci vědět, kam až bychom museli stoupat, kdybychom šli na Horní Sedlo. Nakrátko jsme přesedlali na zelenou (nikoliv nápoj, ale zelenou turistickou značku), abychom se dostali do sedla Popovy skály, kde jsme udělali krátkou odbočku po modré na vyhlídku Popova skála (FOTO). Výhledy i samotnou skálu si přece nemůže nechat ujít nikdo, kdo se tímto krajem potuluje. Po ukojení našich romantických duší ve formě nadherných panoramatických výhledů, jsme ještě ukojili chuťové buňky maličkou vrcholovou tekutou hruškou a vyrazili dál. Ještě několik málo kilometrů po modré značce kolem skalního útvaru Podkova k Tobiášově borovici a konečně jsem se dočkal. Čeho? No přece mé oblíbené červené :-). Ta naše kroky dále vedla přes Loupežnický vrch a obec Petrovice až pod vrch Sokol s Kočičí studánkou, ale hlavně se zbytky hradu Starý Falkenburk (FOTO). Samozřejmostí bylo, že se nahoru půjdeme také podívat. No a tady se v plné míře projevil „drobný“ věkový rozdíl mezi námi. To nebyl kopec, to byla snad kolmá stěna :-). Naštěstí Tomáš patří mezi ohleduplné lidi a co chvíli na mě počkal. Vrchol jsme tedy dobyli prakticky současně. U bývalé myslivny Na Šestce jsme na čas opustili červenou a vydali se dál po modré, která sledovala nenáročnou, vycházkovou cestu zvanou Korzovka. No a po té jsme vlastně dorazili až k Mařenicím, kde jsme nedaleko bývalé obranné linie rozbalili nocleh. A asi by to ani nebyl Tom, kdyby se hned nevydal najít a prozkoumat nějaký ten ŘOPík (zkratka pro objekty lehkého opevnění, ŘOP = ředitelství opevňovacích prací). Našel a prozkoumal :-) !!!

DEN 3.

Poslední den cesty nás opět vítal zamračenou oblohou a tak jsme hned po nezbytné kávě a snídani neodkladně vyrazili dál. V Mařenicích jsme se (s vědomím toho, že musíme stihnout vlak) příliš nezdržovali a na následujícím rozcestí v Antonínové údolí jsme se pro tento víkend nadobro rozloučili s modrým turistickým značením a pokračovali po červené. Vzápětí jsme v údolí Hamerského potoka objevili starý, pravděpodobně mlýnský náhon, který byl z valné části vytesaný do pískovce (FOTO). Cesta údolím zmíněného potoka ubíhala celkem příjemně, i když překonání koryta toku, naštěstí ne rozbouřeného, bylo v určitých případech vpravdě dobrodružné :-) (FOTO). Před osadou Hamr jsme narazili na další náhon, který byl vytesaný do pískovce včetně cca 100 m dlouhé chodby (FOTO). Zajímavostí jistě je i to, že nepoháněl pouze mlýn na konci náhonu, ale i pilu, která byla umístěna zhruba v polovině tohoto díla. Nepříliš rozsáhlé zbytky této pily jsou zde patrné až do dnešních dnů. Stále jsme následovali červené značení až k vodní nádrži Naděje (FOTO), která se před námi náhle vynořila z lesa. Po celou dobu naše cesta kopírovala linii lehkého opevnění z konce 30-tých let 20. století a tak měl Tomáš pořád co zkoumat :-) (FOTO). Za Nadějí jsme se rozloučili i s červenou, odbočili jsme na zelenou, která nás spolu s následnou žlutou bezpečně dovedla až do cíle naší cesty – na železniční stanici Jedlová.

Jasné oblohy jsme si sice příliš neužili, ale relativně náročného terénu do sytosti. Velkým pozitivem je i to, že se Tomášovi putovní víkendy zalíbili a tak i následující půjdeme ve dvou :-). Nakonec nás již čekala pouze cesta domů, sprcha a zasloužený odpočinek :-).

Milan