06. etapa Šluknov - Brtníky
Z místa : Šluknov
Do místa : Brtníky
Počet km : 47,6 km
Náročnost : lehké
Datum : 22.-24.5.2020
Pár obrázků ZDE
22.5.2020 pátek … A co byste řekli? Správně, nastal ten správný čas k dalšímu pokračování akce „Soukromá cesta do … někam“ :-)
DEN 1.
Z nám již dobře známého nádraží ve Šluknově, kam nás minule zahnaly Tomovy puchýře, jsme se nejkratší možnou cestou přemístili na modrou turistickou trasu, která nás kolem starého lomu, kde jsme naposledy nocovali, vyvedla do první vsi na naší trase, které nese jméno Rožany. Této vsi dominuje kostel sv. Jana Křtitele (FOTO), ale jinak jsme museli konstatovat, že i na této příhraniční obci se bohužel podepsala koronakrize a bylo zde všechno zavřené a naprosté liduprázdno. Nade vší pochybnost to bylo způsobené uzavřením nadalekého hraničního přechodu do Německa. Tento víkend byl dosud také jediný, který jsme absolvovali prakticky celý po jediné turistické značce (modré). Šli jsme po ní tedy dál a dál až jsme došli do osady Nové Hraběcí, kde se nám opět neplánovaně podařilo z této trasy sejít a trochu si cestu prodloužit :-). Všechno zlé je ale pro něco dobré, jak praví staré přísloví a my alespoň neminuli místní drobnou sakrální stavbu – kapli Nanebevzetí Panny Marie, kterou jsme si mohli prohlédnout i v interiéru (FOTO, FOTO). Od kapličky jsme vyrazili po silnici a po chvíli narazili na „ztracenou“ modrou turistickou značku. Pod jedním z vrcholů s názvem Špičák (jsem zvědavý, kolik takových na svých cestách ještě potkáme :-)) jsme dospěli až k samotné hranici se sousedním Německem, přesněji řečeno spolkovou zemí Sasko (FOTO, FOTO). Sledovali jsme tuto pomyslnou čáru, která dělí naši republiku od sousedů až na Solanskou cestu, kde je zároveň i turistický hraniční přechod. Díky epidemiologické situaci byl uzavřený a zajištěný několika zábranami i ve vnitrozemí (FOTO, FOTO, FOTO). Tak jsme odtud tedy po zmíněné cestě vyrazili směrem do vnitrozemí směrem na Lipovou. Po modré, jak jinak :-). Než jsme ale stanuli v Lipové, neplánovaně jsme zastavili na mokřadech u Solanského rybníka, kde bylo několik neuspořádaně pokácených stromů. Při bližší prohlídce jsme zjistili, že to mají na svědomí místní bobři (FOTO) a to jsme, alespoň myslím, ani jeden z nás nikdy neviděli. Škoda jen, že jsme se nedočkali i nějakého toho bobra :-). (Pro šprýmaře – mám na mysli hlodavce). Tak snad někdy příště. A už na nás čekala Lipová s nečekaně smutným pohledem na zříceninu, kdysi jistě reprezentativního, zámku z 18. stol. (FOTO, FOTO), který za dobu své existence nebyl nikdy významněji přestavován. Poděkovali jsme alespoň Verunce za to, že se snad blýská na lepší časy, když jej po několika majitelích, kteří se o zámek nikterak nestarali, získalo občanské sdružení s cílem jej obnovit. Zatím se jim podařilo obnovit zámecký park s barokní kašnou (FOTO). Držíme palce. Opustili jsme zámek a putovali dál po modré až na vršek Jáchym (472 m.n.m.), kde jsme narazili na další stavbu v neutěšeném stavu. Tentokrát se jednalo o kapli sv. Jáchyma, kde v současnosti asi nejčastěji „hospodaří“ místní vandalové :-( (FOTO, FOTO, FOTO). I zde se snad vše dostává do správných kolejí a křížová cesta, která areál obklopuje, byla již poměrně citlivě opravena (FOTO). Lobendava s kostelem Navštívení Panny Marie a přilehlou barokní farou byla na řadě jako další. Na místním starém hřbitově je navíc udržovaný pomník padlým z válečných konfliktů do roku 1919. Našli jsme na něm totiž i jména obětí z bitvy u Hradce Králové z roku 1866. Z Lobendavy naše kroky mířili přes osadu Markéta až na svahy Spáleného vrchu, kde jsme se rozhodli přenocovat. „Nainstalovali“ jsme tedy ležení, povečeřeli, dali si na dobrou noc jednu hrušku a uložili se k posilujícímu spánku.
DEN 2.
Sobotní ráno nám nebylo zrovna přívětivě nakloněno. Nejen, že nás v noci poctivě budil nedaleko štěkající srnec a po ránu celkem častá a pravidelná střelba, ale ke všemu ještě bylo nebe „statečně“ zatažené a padalo z něj cosi, co se dalo směle nazvat slejvákem :-(. Jinými slovy celé dopoledne jenom déšť a déšť. No nic, alespoň jsme řádně otestovali kvalitu našich přístřešků a nutno dodat, že obstály více než se ctí. Jen u Tomáše se projevila trocha nezkušenosti. Prostě si přístřešek vytvořil příliš úzký, tak mu malinko zvlhla jeho stará a z Lužických hor osvědčená obuv. Už neměl ty své „švýcary“ :-). Také jsme zjistili, že rytmické bubnování kapek do celty celkem pěkně uspáva a tak jsme celé dopoledné střídavě prospali. Někdy kolem 14. hodiny déšť konečně ustal a my se rozhodli rychle sbalit a přece jen za sobotu alespoň pár kilometrů urazit. Už v tu chvíli nám ale bylo jasné, že z plánované trasy musíme lehce slevit. Asi po půlhodině jsme tedy vyrazili na další pouť. Poměrně záhy jsme se vynořili z lesa, kde byla broková střelnice a zrovna tam probíhaly závody. Tím nám byla zcela objasněna ona trvalá střelba, která neutichla po celou dobu :-). Do nedalekého Vilémova jsme už dorazili bez doprovodné kanonády a tak jsme v klidu mohli obdivovat místní dominující kostel Nanebevzetí Panny Marie (FOTO) se starým hřbitovem (FOTO), křížovou cestou (FOTO), kaplí Božího hrobu (FOTO) a hlavně s výklenkovou kaplí zdobenou Pietou a pod ní vytékajícím pramenem údajně léčivé vody (FOTO). Tato voda údajně stála za místním zázrakem z roku 1646. Přiznávám, že chutnala skvěle. Pro nás byl Vilémov zajímavý i jiným úkazem. Pro nás neznámý umělec zde totiž vytvořil ze dřeva sochu ne nepodobnou Tomášovi :-) (FOTO). Asi jej už někdy musel potkat. Rozloučili jsme se tedy s touto malebnou vsí a pokračovali dál kolem nádraží Dolní Mikulášovice (to jsme ještě netušili, jak dlouho budeme u Mikulášovic) až na vrchol Tanečnice (598 m.n.m.) se stejnojmennou zděnou rozhlednou (FOTO), která patří mezi tři tzv. Bismarckovy věže na našem území a je zároveň nejseverněji položenou rozhlednou v republice. U ní nás také opět dohnal déšť a my tak měli příležitost vyzkoušet další z našich protidešťových opatření – pončo. Ta se také velmi dobře osvědčila, jen jsme vypadali trochu jako členové protichemické jednotky. No a co, stejně nás tam nikdo neznal :-). Odsud to bylo jen kousek do Tomášova, kde se Tomovi překvapivě moc líbilo :-). Z Tomášova nás čekala ještě celkem slušná porce kilometrů po Zlodějské a následně Vápenné cestě (s malou bloudící obchůzkou) na místo našeho dalšího noclehu. Po celou dobu asi desetikilometrové chůze jsme měli po levé ruce Mikulášovice, Václavice asi přece jen nebyli nejdelší na světě. Pod Vápennou cestou jsme si tedy ustlali a byli zvědaví, co nám přinese den následující.
DEN 3.
Nedělní ráno již bylo úplně o něčem jiném a nádherné, slunečné ráno v lese doslova čarovalo (FOTO). Rychle jsme tedy posnídali a při kávě se poradili, co dál. Problém byl v tom, že v plánovaném směru naší cesty nebylo zrovna moc míst odkud by jezdila jakákoliv veřejná doprava. Dohodli jsme se tedy, že dojdeme jen do Brtníků, odkud nám snad pojede vlak. Cesta po modré přes Pašeráckou stezku s krásnými výhledy (FOTO) ubíhala, i díky počasí, báječně a my se celkem brzy dostali až k železniční trati, po které bychom mohli časem jet domů (FOTO). Ještě pár kroků a byli jsme u další z mnoha drobných sakrálních památek, totiž u barokní kaple Nejsvětější Trojice (FOTO). Tato stavba si ve 2. polovině 20. století taky užila svých chvil absolutní neúcty. Skončila komplet vykradená a ponechána svému osudu. Naštěstí pro ni se poměry u nás přece jen změnily a kaple nezmizela úplně. Bohužel ani historické památky, ani příroda neměla vždy na růžích ustláno :-(. Odtud jsme si to již jen trochu zkrátili po silnici do Brtníků a po závěrečném pivu u majitelů místního obchůdku si to zamířili na nádraží, abychom stihli jeden z mála vlaků, které z tohoto nádraží ten den odjížděly.
Putování po Šluknovském výběžku bych mohl s klidným svědomím nazvat „svatým“, neboť zde převažovaly památky především sakrálního charakteru. Tolik křížových cest soustředěných do tak malého prostoru jsem ještě neviděl. Příště už by nás mělo čekat České Švýcarsko a tam by již měla převažovat příroda.
Milan