03. etapa

3. etapa : Turnov - Višňová

Z místa : Turnov

Do místa : Višňová

Počet km : 68,5 km

Náročnost : obtížné

Datum : 13.3.-15.3.2020

Pár obrázků ZDE

Tak a řekl bych, že je čas zase pokračovat v započaté „Soukromé cestě do … někam“. No a kde jinde ji začít než-li tam, co jsem zcela vyšílen (čti vysílen :-) zakončil etapu předešlou. Jasně, že na nádraží ČD v Turnově. Uplynul prakticky celý měsíc a já před známou budovou opět stál na chodníku s krosnou na zádech (FOTO).

DEN 1.

Turnov. Co je to Turnov? O tomto městě na Jizeře, jako bráně do Českého ráje, se již popsalo mnoho stran textu. Více než do města samotného mě to však táhlo k místnímu majestatnímu zámku Hrubý Rohozec (FOTO) a perle lidové architektury Dlaskově statku (FOTO). Od nádraží mě prvních pár set metrů vedla žlutá turistická značka, abych se následně napojil na mou šampionku. Samozřejmě červená, to je ta správná barvička, která mě neomylně dovedla až pod samotný zámek, který se nade mnou tyčil na nevelkém skalním masivu a proti jasnému nebi vynikly čisté linie této krásné stavby. Ta až do roku 1946 patřila rodu Des Fours, kterému byla na základě Benešových dekretů vyvlastněna. Možná vše nebylo v té době zcela v pořádku, protože po roce 1989 se restituční spory táhly ještě po dlouhá léta. Opustil jsem sídlo aristokracie a mílovými kroky jsem se blížil k dalšímu skvostu. V Dolánkách u Turnova se nachází velmi známá ukázka lidové architektury – Dlaskův statek. Bohužel zámek i všechny ostatní památky byly v době mé návštěvy veřejnosti nepřístupné, tak jsem se musel spokojit pouze s exteriéry a nakonec i ty stojí za to :-). K překvapivým místům v Dolánkách patří jistě i nedaleký hřbitov odpadků (FOTO). Odtud jsem byl postaven před volbu po které turistické stezce se pustím dál. Nebude asi velkým překvapením, že jsem opět zvolil sice delší, ale o to zajímavější, červenou. Vedla mě lukami, na kterých byl ještě zbytek posledního sněhu, kolem sochy sv. Jana Nepomuckého až do míst, kde jsem vstoupil do lesa s množstvím různých pískovcových útvarů. Tedy do skalního města Drábovna (FOTO), které své jméno dostalo od skalního hrádku Drábovna (FOTO), jehož pozůstatky se ukrývají mezi skalisky. Ten je pro změnu svému jménu vděčný dávnému majiteli Drábovi, který svými loupeživými výpady terorizoval celé okolí. Co by to však bylo za skalní město, kdyby ze svých vyhlídek (FOTO) neskýtalo množství kouzelných výhledů, např. Na Pantheon nad Malou Skálou. Po ukojení duše romantikou skalních útvarů jsem sestoupil do nedalekého Frýdštejna, kterému vévodí stejnojmenná romantická zřícenina hradu (FOTO). Pod starobylými rozvalinami jsem opustil červenou a rovnou naskočil na modrou turistickou trasu. Ta již ke mně nebyla tak milosrdná a za (alespoň pro mě) stálého, nepříjemného stoupání mě dovedla až pod malebnou rozhlednu Kopanina (FOTO). Ta byla sice rovněž nepřístupná, ale na mě se usmálo štěstí v podobé muže, který zde prováděl opravy a pustil mě dovnitř. Výhledy, které se mi naskytly mi potom vpravdě vyrazily dech (FOTO). Stále po modré jsem dokráčel do Rychnova u Jablonce nad Nisou a ač zde nebyla toho času v provozu jediná resturace, tak jsem se zahřál v místním pekařství lahodnou Kulajdou :-). Zde jsem, snad abych nezapomněl jak vypadá, na chvilku sledoval červenou a následná žlutá značka mě doprovodila až k Vratislavicím, kde jsem se krátce občerstvil v restauraci U Mojžíšova pramene. Místní pivo, polévka a hlavně paní majitelka s rodinou byli naprosto úžasní. Nejen, že jsem se zde občerstvil, ale ještě mi bylo umožněno složit hlavu do kryté pergoly a být tak krytý před místním sychravým a deštivým počasím. Patří jim tedy můj velký dík. No a pak už snad jen … DOBROU NOC :-)

DEN 2.

Nový den mě vítal bezmračnou oblohou, ale také prvními velkými preventivními omezeními kvůli pandemii COVID-19. Restaurace zavřené a tak jsem se od tohoto dne už musel spolehnout pouze na své zásoby. Nedalo se nic dělat, ale i tak jsem byl připraven na další porcí kilometrů a mnoho krásného. Vratislavice jsem po žluté překonal celkem svižně a brzy jsem je tak měl za zády. Liberec jsem jen tak líznul a po par kilometrech lesem jsem žlutou vyměnil za modrou. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem za čas stál znovu v Liberci :-). Nikdy bych netušil, že stejně jako do Říma i do Liberce vedou všechny cesty …. Co naplat, pokračoval jsem tedy po modré do Lidových sadů až k místní rozhledně, restauraci a jednomu ze vchodů do místní ZOO. Koronavirus znemožnil návštěvu čehokoliv :-( Odtud kousek po červené a následně po zelené jsem za stálého stoupaní doklopýtal až k Mlynářovu kříži (FOTO), kde jsem si alespoň trochu oddechl. Odtud už to bylo po žluté co by kamenem dohodil k dalšímu již neexistujícímu skalnímu hrádku Jezdec (FOTO). Výhled ze skalní plošiny, kde stával, byl nádherný. Popravdě mě ale jímal neblahý pocit, že do údolí, kam jsem shlížel, sestoupím a to znamená jediné. Zase budu muset stoupat :-D. Ovšem vodopády v údolí a starý mlýnský náhon (FOTO) všechny chmury rychle zahnaly. Potom už jsem jen stoupal, pak klesal a zase stoupal a klesal až do Fojtky a Mníšku u Liberce. Zde jsem měl tendence zahodit batoh a jít na nejbližší nádraží. Přes údolí jsem zahlédl hřeben, který jsem ten den ještě chtěl překonat. Nakonec jsem však překonal sám sebe a pokračoval přes údolí a strmým stoupáním do sedla pod Špičákem. Odtud krátce po zelené opět na žlutou ve směru Frýdlant. Na této straně Jizerských hor mě uchvátily krásné bučiny (FOTO) s množstvím žulových balvanů, věží (FOTO) i skalní branou (FOTO). Po chvíli jsem minul i obrannou linii z konce 30-tých let minulého století, která v tomto úseku byla tvořena malými betonovými bunkry, tzv. ŘOPíky. Nedaleko jednoho z nich jsem si našel dva vhodné buky, uvázal hamaku (FOTO) a uložil se k posilujícímu spánku.

DEN 3.

A zase jsem tu měl nádherné slunečné ráno, ovšem všudypřítomný mráz už tak bájo nebyl. Zkuste si někdy vylézt do mrazu z vyhřátého spacáku (mimochodem díky Věrce za spacák :-) třeba jen na WC. Rozhodně se vám nebude chtít :-) Po chvíli přemlouvání jsem spacák přece jen opustil, spáchal nejnutnější hygienu a vyrazil po žluté vstříc centru vévodství frýdlantského. Cestou jsem minul geologickou venkovní expozici (FOTO), kde jsem si osvěžil a doplnil vědomosti o složení Jizerských hor. Mramor mě pravda trochu překvapil :-) A za chvíli už jsem měl na dohled siluetu frýdlantského zámku (FOTO), tohoto monumentálního a honosného sídla samotného a nesmírně bohatého vévody. Kdo to vlastně byl? Samozřejmě – Albrecht z Valdštejna. Jeho bohatství a vliv se mu nakonec stal osudným a byl zavražděn. O tom však asi později, třeba až se dostanu do Chebu :-) I samotné město Frýdlant má co nabídnout. Třeba radnici (FOTO), sochu Albrechta (FOTO) a v neposlední řadě rozhlednu Frýdlantská výšina (FOTO), kterou jsem opět mohl obdivovat jen z exterieru. Žlutou už jsem do cíle, až na jednu výjimku, prakticky neopustil a pokračoval údolím Balovského potoka až do Višňové. Zde mě nejprve zaujal nádherný hrázděný hostinec (FOTO) a pak už samotný cíl na nádraží ve Višňové. (FOTO) Potom už jen báječná káva na nádraží od paní výpravčí, vlak, cesta domu a nadšení pro další cestu.

Milan