02. etapa : Milovice - Turnov

2. etapa : Milovice - Turnov

Z místa : Milovice

Do místa : Turnov

Počet km : 78,3 km

Náročnost : obtížné

Datum : 14.2. - 16.2.2020

Pár obrázků ZDE

Ahoj, zdravím vás opět s pokračováním mé „Soukromé cesty do … někam“. Vzhledem k tomu, že minulou etapu jsem zakončil na nádraží ČD v Milovicích, je celkem logickým vyústěním, že pokračování bude startovat tamtéž. A tak se také stalo! V pátek dne 14.2.2020 jsem v ranních hodinách opět stál na zmiňovaném nádraží a chystal jsem se vyrazit. Tentokrát však již s poměrně značnými změnami ve vybavení, kam především přibyl spacák, protože bylo zcela jasné, že se domů, ani jinam, na noc nedostanu :-).

DEN 1.

Mým věrným společníkem, alespoň na úvod této etapy, se mi opět stala má oblíbená červená turistická trasa. Ta mě neomylně vyvedla mimo obydlenou část Milovic. Ovšem cestou jsem ještě minul výběhy s volně se pasoucími divokými koňmi a pratury. Píšu-li, že jsem se ocitl v neobydlené části, tak to neznamená, že to bylo vždy. Ocitl jsem se v místech, kam sice v době ještě nedávno minulé běžný smrtelník vstoupit nemohl, zato zde však probíhal relativně čilý vojenský život. V této časti středních Čech byl již od roku 1905 zřízený vojenský výcvikový prostor, který byl různými armádami využíván až do odchodu „spřátelených“ sovětských vojsk v roce 1991. Poměrně snadno a rychle jsem zalesněnou krajinou bývalého vojenského cvičiště došel až do míst, která do současných dnů nesou název Mordové rokle, ke kterému přišly již v dávných dobách. Pravdou však zůstává, že pro současnou generaci je daleko známějším jako důležité polní vojenské stanoviště Sovětské armády. Červenou značku jsem stále neopustil a za její pomoci jsem se vydal vstříc civilizaci za hranicí vojenského prostoru. Prvním sídlem, na které jsem narazil, byly obce Vanovice a Všejany. Pokračoval jsem dále až k oblíbenému místu odpočinku lidí ze širokého okolí a první krátké zastávce na mé cestě na břehu Jívového rybníka. I já si zde tedy odpočinul a dopřál si chvilku u čerstvě uvařené kávy. Po tomto krátkém oddechu mé kroky směřovaly dále až do Loučně s nádherným barokním zámkem a okrasným parkem, kde se vyžijí především děti v oblíbeném labyrintáriu. Od zámku, stále po červené, jsem se vydal do místních lesů, kde za zmínku jistě stojí místní hájovna, která snad v minulosti bývala panským hřebčínem, studánka s údajně léčivou vodou Boží voda a dva památníky – Helma a Fürstenberský pomník. Z lesa jsem se pak vynořil až u Mlýnského rybníka u Jabkenic, které jsou znamé především díky spojitosti s Bedřichem Smetanou, který má v obci i své muzeum. Bohužel všechny památky s pevnou návštěvní dobou byly v případě nadcházejícího jara ještě veřejnosti nepřístupné a tak mým zrakům zůstaly skryty. Dalším zajímavým místem na mé cestě krajem byla Jabkenická obora, kde v době mé návštěvy probíhala regulace černé zvěře, která se zde lehce přemnožila. Jabkenickým přírodním parkem jsem dorazil až na rozcestí Svatojířský les, odkud jsem již pokračoval po zeleně značené trase, čímž jsem se na čas rozloučil se svou oblíbenou červenou, na níž jsem narazil zase až v závěru této etapy. Po uvedené turistické trase jsem tedy došel až ku obci Ledce. Zde jsem se chtěl občerstvit v místní restauraci, ale ještě než jsem ji našel, tak jsem stanul u rodinného domu s vývěsní cedulí Privat club :-). Toto označení mě nejprve trochu zmátlo, ale vyklubala se z toho pěkná rodinná hospůdka s milou paní majitelkou. Po tomto občerstvení jsem však už nutně potřeboval najít místo, kde bych složil hlavu a přečkal noc. Popravdě jsem se v Privat clubu trochu zdržel a tak jsem místo hledal už prakticky po tmě. Objevil jsem v nedalekém lese rovné místečko a usoudil, že to je ten správný plac, kde se uložím ke spánku:-)

DEN 2.

První letošní noc v přírodě jsem měl tedy za sebou a musím přiznat, že proběhla celkem v poklidu. Občas mě sice probudilo blízké soví zahoukání a v jednu chvíli podivné zvuky ne nepodobné chrochtání a mlaskání :-). Ráno jsem se tedy probudil krásně odpočatý a po nezbytné snídaní a kávě jsem se chystal zabalit a vyrazit dál. Ještě před tím jsem se šel podívat na val na kraji lesa, který jsem v noci nezaregistroval a zjistil, že se jedná o bývalé drážní těleso nějaké železnice, dokonce i se zarostlými pražci. Teprve cestou jsem se dověděl, že se jednalo o pozůstatek trati Dobrovice – Dětenice. Po zabalení jsem se opět napojil na zelenou trasu a vyrazil dál. Na chvíli jsem z ní sešel před vesničkou Ujkovice. A to jenom proto, že jsem se zcela pochopitelně musel dojít podívat na budovu bývalého nádraži shora uvedené zrušené trati v Ujkovicích a především na, v budově nádraží sídlící, minipivovar Slepý krtek :-). Prošel jsem kolem krasného rybníka a přes pole, kde jsem zelenou spíš tušil než viděl, jsem se najednou objevil v Rabakově před muzeem motoveteránu značky JAWA. Věřte tomu nebo ne, ale mají zde umístěno více než 150 exemplářů. Rabakov i následné Domousnice s nepřístupným zámkem , kde jsem „přesedlal“ na modrou turistickou trasu, jsem celkem brzy nechal za zády. Za Domousnicemi se značka sice opět místy ztrácela, ale i tak se mi podařilo dojít do míst, kterým se říká Křižánky. To snad podle zaniklé vsi, která opodál stávala možná až do 30-ti leté války. Jistě doporučuji si na toto místo udělat z křižovatky turistických tras malou zacházku. Po té přes Vlčí pole do Dolního Bousova vede vcelku pohodlná cesta. V Bousově jsem se trochu posilnil vynikající polévkou a chystal se na vstup do ráje. Do Českého ráje! Ten se už také sám ohlašoval třeba jen výhledem na nedaleký Humprecht. Po překonání silnice 1. třídy č. 16 z Mladé Boleslavi do Jičína jsem kolem rybníků Šlejferna a Buškovský dorazil do Střehomi, kde jsem u Střehomského mlýna narazil na žlutou značku, která se pak mým parťákem stala na pár dalších kilometrů. Střehomský mlýn zná téměř každý. Pokud ne přímo mlýn, tak jistě z televizní pohádky S čerty nejsou žerty. Kdo by si nevybavil Dorotu Máchalovou a čerta v hodnosti Vraníka :-). Odtud už to bylo jen kousek do jednoho z nejznámějších údolí Českého ráje Plakánku, kde jistě každého, kromě romantické studánky Roubenka, okouzlí i množství pískovcových útvarů zrcadlících se na hladině rybníka. V závěru údolí pak uchvátí neskutečný pohled na majestátny hrad Kost, který díky svému netradičnímu umístění na styku tří údolí není do poslední chvíle vidět. A ano i tento hrad si zahrál ve filmu. Příkladem může být i Hollywoodský trhák s B. Willisem Hartova válka. Filmaři ho však ve filmu umístili do Belgie. V podhradí tohoto gotického skvostu má volba padla na modře značenou turistickou stezku s tím, že už je opět na čase najít správné místo na další nocleh. Minul jsem tedy dva rybníky – Bílý a Partoťák, vystoupal krátký kopec lesem a na jeho kraji narazil na stůl s lavičkou. To bylo ono, tady se mi líbilo. I večeři jsem si dal u stolu. Ach, jaká to kultura stolování :-).

DEN 3.

I další noc jsem měl poměrně nerušenou. Večer jasná obloha, sem tam spadla hvězda (to jsem v únoru tak úplně nečekal) a před usnutím sova, která nade mnou přelétla, jako by přála dobrou noc :-). Nad ránem to bylo trochu horší s teplotou okolí a namrzlý spacák, batoh i karimatka napovídaly, že asi malinko mrzlo. Teplá káva a svižný ranní pochod chlad z mých zkřehlých údů však rychle vyhnal. Sluníčko a krásy Českého ráje udělaly také své a já mohl z vesela pokračovat po modré krajinou skal kolem Podvyskeřského mlýna až do Vyskeře. Tady by asi nikdo z nás neměl minout nádherny novorománský kostel, dřevěnou zvonici, ani kapli sv. Anny s křížovou cestou. Ke kapli jsem sice vystoupal, ale myslel jsem, že to bude to poslední, co ten den vykonám :-). Každý poutník se u jednotlivých zastavení křížové cesty zastaví, pomodlí či porozjímá, jen já jsem u každého vydýchával stoupání a batoh měl už snad půl metráku :-) K svaté Aničce jsem se však doplahočil a odměnou mi byl naprosto úžasný kruhový výhled na okolní krajinu i s Troskami. To snad nikdy neomrzí.Na rozcestí Pod Radčí jsem opustil modrou a pokračoval dále do kopce mezi skalami po zelené. Místo černé kočky mi tu občas přeběhl orientační běžec, kteří tu měli nejspíš nějáké závody. Někteří z nich mi cestu zkřížili hned několikrát :-). Vystoupal jsem až do bývalé vesnice Radeč, ze které zbylo již jen jedno stavení a kaplička z roku 1836. Odtud jsem už pohodlnou chůzí takřka po rovině dorazil na rozcestí U Radče, kde jsem konečně narazil i na svou oblíbenou červenou turistickou značku. Po chvíli pohodové procházky se přede mnou vynořil hrad Valdštejn, který jako všechny památky byl ještě uzavřen pro veřejnost. Naštěstí však bylo otevřené občerstvení a tak grog a jedno zlatavé vše jistily. Hrad sice zavřený, ale i tak nádhera, zejména proto, že tam ještě chyběly letní pravidelné davy. Tady už mi bylo hej, poněvadž mě už čekala jen cesta z kopce dolů do cíle mé etapy. Z kopce sice ano, ale to neznamená, že už není co obdivovat. Taková skalní vyhlídka Hlavatice s výhledem na město Turnov i nedaleké Jizerské Hory, které mě mimochodem přivítají příště, je prostě TOP. Na kraji Turnova jsem ještě prošel tzv. Branou Českého ráje, který je tvořen dřevěnými skulpturami. Po železničním mostě jsem přešel tok řeky Jizery a těsně před cílem na nádraží ČD v Turnově jsem naposledy opustil červenou a na nádraží, které bylo již za rohem, přišel po žluté.

Pak už jsem se pouze odměnil poctivým obědem v restauraci a už začínal plánovat další pokračování „Soukromé cesty do … někam“. No a potom již jen cesta vlakem domů a odpočinek. Tak co? Našel by se už někdo, kdo by si to se mnou na některé z dalších etap chtěl vyzkoušet také? :-D

Milan