Praha - Milovice po svých, 15.3.2014
15. března 2014 není pouze dnem smutného výročí v dějinách České republiky, ale také datem, na které Česká stopa naplánovala zdolání 41 km dlouhé vzdálenosti z nádraží ČD Praha – Vysočany do Milovic výhradně po svých (rozumějte pěšky). Této výzvy se nakonec chopili čtyři milovičtí nadšenci – Irena, Marcela, Míra a moje maličkost.
Pravdou zůstává, že nám předpovědi počasí jednotlivých meteorologických ústavů či médií (dokonce ani jinak optimistického Norského meteorologického ústavu) příliš nepřály a na tento den hlásily především zataženo s deštěm. I přes tento drobný nedostatek jsme se však všichni sešli ve stanovený čas na milovickém nádraží a vyrazili vstříc nejasnému cíli. Ten sice byl na samém počátku přesně definován v podobě příchodu do Milovic, ale počasí, technické či zdravotní komplikace nám mohly všechno zhatit. Naštěstí se nic podobného nestalo, a to i přes výraznou nepřízeň již zmíněného počasí. Ještě jsme totiž neopustili pražskou čtvrť Vysočany a již se na nás z nebe snášely první dešťové kapky, které jsme vyhodnotili pouze jako vodní tříšť a pokračovali dále na Hloubětín. S přibývajícími kilometry však přibývalo i vláhy a tak není divu, že jsme v Satalicích nepohrdli a přijali pozvání kamaráda Radka na lahodnou kávu a malé osušení. Po načerpání nezbytné energie a hlavně v relativně suchém oblečení jsme vyrazili opět do deště vstříc našemu konečnému cíli. Za Vinoří a jejím parkem se nad námi počasí slitovalo (nebo si jen řeklo, že tyhle čtyři blázny stejně nic neodradí) a na nás už nepadla jediná kapka. Ba naopak. V průběhu dne došlo i na Ireniny pečlivě uložené sluneční brýle. Z Vinoře jsme přes romantickou zříceninu hradu Jenštejn dorazili do Dřevčic, kde jsme měli naplánovaný lehký oběd. No lehký. Nevím, jestli se svíčková s pěti knedlemi dá nazvat lehkým obědem. Nicméně všem nám chutnala až na Marcelu, která si zcela překvapivě objednala zapečenou brokolici s bramborem ozdobenou vepřovým řízkem. Posilněni jsme přes Brandýs nad Labem dorazili až k hladině řeky Labe, jejíž tok jsme proti proudu sledovali až do Káraného. Ještě před tím jsme se ale dočkali v Lázních Toušeň pomoci nefalšovaného člena červeného kříže Karla, který nám zde připravil překvapení v podobě výborného hovězího vývaru a grogu, které ohříval na vařiči v kufru svého vozu. Díky ti, ó veliký. Karla jsme potkali ještě jednou, když jsme lesem dorazili za soumraku z Káraného k eremitáži sv. Václava. Káva, koblížek a rychle dál, protože noc jsme již měli na krku. Cestu z Lysé nad Labem do Milovic přes vrch Šibák jsme již absolvovali zcela po tmě, ale cca ve 20,00 hodin jsme mohli zajásat, že jsme vzdálenost, kterou jsme si předsevzali, ve zdraví pokořili a vstoupil na území města Milovice.
Po zimním období nicnedělání se sice může zdát 41 km poněkud dlouhou štrekou, ale když je dobrá nálada a skvěla parta, tak se téměř nic nezdá nemožné. Tímto tedy děkuji mým milým parťákům Ireně, Marcele a Mírovi za parádní výkon, společnost a vůbec za vše, Radkovi s jeho drahou chotí Katkou a milými dětmi za kávu, sušenky a osušení a Karlovi za bezkonkurenční podporu během celé druhé půle trasy.
Věřím, že se v tomto případně nejednalo jen o osamělý výkřik do tmy a brzy zase vyrazíme ke zdolání podobné výzvy. Co vy na to drazí parťáci či případní další účastníci? Již nyní se mi v hlavě vyrojil další plán :-)
Pár fotografií si můžete prohlédnout ZDE.
(Milan Stránský, Česká stopa)